Historie keramiky
Jednou z nejstarších dovedností člověka byla od pradávných dob výroba předmětů z hlíny, kterým se říká keramika. Keramické památky se datují již z pravěku, i když ty se na starožitnickém trhu nevyskytují a můžeme se s nimi setkat v muzeích, kde jsou zařazeny podle místa vzniku či nálezu.
Trvalo dlouhá staletí, než se z řemeslné výroby předmětů, které sloužily odpradávna lidem, stalo umělecké řemeslo. Všichni jsme se někdy setkali s památkami z dob antiky, kde klasická antická keramika představuje vedle stavitelství a sochařství nejvýznamnější umělecký projev. Keramické předměty z mínojské a mykénské kultury a geometricky zdobené amfory či nádoby s dekorované „černofigurovou technikou“ jsou ozdobou mnoha světových muzeí.
Významně se výroba keramiky a později porcelánu rozvinula ve starověké Číně, kde se počátky výroby keramiky datují do 5. tisíciletí př. n. l. a již ve 2. století př. n. l. se v Číně objevila žluto okrová a zelená olovnatá glazura. Stejně stará a výrazná byla i produkce v Japonsku, kde dosáhla technické dokonalosti a stala se inspirací i pro moderní evropské dílny. Islámská výroba keramiky, patrně importovaná z Číny, značně ovlivnila prostřednictvím Španělska evropskou produkci již v samých počátcích. V Evropě se středověká výroba keramiky zprvu soustředila na funkční charakter výrobků, ať už se jednalo o různé nádoby, nebo o kachle či dlaždiče, a až po roce 1000 n. l. se pod vlivem východu začala umělecky zdokonalovat. V Německu byla objevena ve středověku kamenina, směs rozemletého kamene a hlíny vypálená za vysokých teplot, mnohem tvrdší než hrničina, z níž se vyráběly vysoké holby s cínovými víčky a štíhlé džbány.
Velkou zásluhou renesance bylo rozšíření majoliky, neboli fajáns, což je jemný keramický materiál, který se po prvním vypálení namáčí do olovnatocíničité glazury a po jejím vsáknutí je za syrova malován čtyřmi barvami: kobaltovou, zelenou, žlutou a manganově fialovou.
Toto umění pocházelo pravděpodobně z Egypta z 2. století př. n. l., rozšířilo se do Asie a prostřednictvím maurských nájezdníků, kteří okupovali část Pyrenejského poloostrova až do 15. století, se dostalo do oblasti dnešního Španělska.
Významnými centry výroby keramiky byla od 13. století střediska v Malaze, v Granadě a v Manises poblíž Valencie. Nejtypičtější ukázkou této výroby je palác Alhambra v Granadě, vyzdobený monumentálními křídlovými vázami a dalšími luxusními předměty a rozhodně stojí za to, aby tam člověk vážil cestu od prosluněného moře. I v pozdější době, po dobytí Malagy katolíky v roce 1487, se tato výroba v oblasti udržela a začala se vyvážet do celé Evropy. Vývoz se realizoval přes Mallorku a odtud patně pochází výraz majolika.
Španělská výroba značně ovlivnila produkci na apeninském poloostrově, kde se od raného středověku vyvíjela vlastní glazovaná keramika, především na Sicílii, v Apulii, v Toskánsku, ve Florencii a ve Faenze, která dala výrobkům italské označení fajáns. Barevnost ranné tvorby byla převážně zelená, oblíbený byl zejména dekor se zelnými dubovými listy. Majolika, neboli fajáns, dospěla k vrcholu na přelomu 15. a 16. století, kdy italští dekoratéři převzali kompoziční princip i barevnost od Rafaela a ovlivnilo je monumentální sochařství. Jako náměty maleb používali dívčí portréty, postavy světců, jezdce na koních a od 16. století zdomácněly nároční biblické, mythologické či historické výjevy.
V poslední třetině 16. století se začala rozvíjet výroba glazovaného fajánse ve Francii v oblasti Lyonu, Nimes a Montpellier, v Německu v oblasti Norimberku a Hamburku a v Nizozemí v Antverpách. V 18. století se začala většina výrobců přibližovat obecnému vkusu a majolika někdy ztrácela svůj typický regionální charakter.
Velkého věhlasu a popularity mezi českými sběrateli dosáhla habánská fajáns. Jejími tvůrci byli příslušníci náboženských reformačních skupin ze Švýcarska, severní Itálie, Německa a z Nizozemí, kteří se po letech pronásledování usídlili kolem roku 1530 na Moravě. Začali zde vyrábět vyspělou fajáns po vzoru italské „bianki di Faenza“, kde nesměl být figurální motiv, takže převažovala heraldika a rostlinné dekory jako karafiát, tulipán, hyacint a granátové jablko. Po rekatolizaci se výrobci přemístili na Slovensko, a jak postupně probíhala asimilace mezi místní obyvatele, měnil se i okruh uživatelů směrem k měšťanstvu a zámožným řemeslníkům a postupně na Slovensku i na Moravě „habáns“ přešla mezi lidovou keramiku.
V 17. století značné ovlivnil evropskou výrobu keramiky čínský porcelán, zejména modrobílý porcelán dynastie Ming. Ten také významně ovlivnil výrobu a dekor další proslulé keramiky, delfského fajáns ve městě Delfty. Modrobílý ušlechtilý fajáns se zde začal vyrábět v bělosivě bílé glazuře zdobené kobaltovou modří, a vyráběly se nejen vázy, ale i celé jídelní sety, s motivy orientálního zvířectva, ptáků, stromů a květin. K největšímu rozmachu došlo v době, kdy exploze střelného prachu zničila velkou část města Delfty a výroba se začala zavádět v troskách bývalých pivovarů. Vrcholná produkce zde byla na počátku 18. století, kdy se projevil i vliv Japonska a začaly se užívat další barvy, purpurová, kobaltová a zlatá.
Holandští keramici pomáhali budovat výrobu fajánsu v Německu, což se projevilo v oblibě modrobílého dekoru. Až pod vlivem rokoka pronikla do dekorů v Německu nová vlna, která sebou přinesla krajinomalby a rokokové žánrové obrázky. Velmi slavná byla produkce i ve Francii, zejména v Nevers a Rouenu v královských manufakturách.
Mezistupeň mezi kameninou a porcelánem představuje tzv. měkká kamenina (creamware), která se používala v období klasicismu ve Francii a Anglii a v období empíru a biedermeieru ve střední Evropě. Nejznámějším představitelem této produkce je tzv. Wedgwood, pastelově probarvená matná hmota zdobená nejčastěji bílými plastickými figurálními motivy.
U nás byla výroba kameniny povolena roku 1786 v císařské manufaktuře v Holíči a v dalším desetiletí se rychle rozšířila v Čechách i na Moravě, například v Dalovicích od roku 1804, ve Staré Roli od roku 1814 a v Praze založili manufakturu PRAG roku 1891 čtyři podnikaví měšťané. Významná byla továrna ve Vranově nad Dyjí, kde se vyráběla produkce připomínající Wedgwood, která měla výsadní právo takto výrobky i značit. Masová produkce však byla v dalším století vytlačována novým fenoménem, porcelánem.
Přesto se tradice výroby keramiky udržela ve většině regionů dodnes, a je příjemnou alternativou předmětům z porcelánu. Mnoho výrobků je sběratelsky vysoce ceněných a výrazné keramické vázy z Delft, Itálie či Francie patří mezi nejpůsobivější dekorační starožitnosti. Hlína jako materiál oslovila i mnoho moderních umělců, jako například Pabla Picassa, kteří z ní vytvořili mnoho originálních děl.
Ing. Simona Šustková, prezidentka Asociace starožitníků
Alma Antique, aukční dům Valentinum
