Jak ocenit starožitný nábytek
Pro pochopení a oceňování starožitného nábytku je potřeba naučit se rozpoznávat dřevo, které je základním prvkem při jeho výrobě. U starožitného nábytku byla dřevu věnována enormní pozornost. Základní dělení dřeva je na měkké a tvrdé, měkká dřeva pocházejí z jehličnatých stromů a tvrdá dřeva z listnatých. Pro výrobu luxusního nábytku byla častěji použita dřeva tvrdá, zatímco měkká, zejména borovicová, byla vhodná pro výrobu venkovského nábytku, konstrukcí či rámů.
Základním rozdílem je barva, kterou dřevo po zpracování získá. Hrušeň či třešeň jsou například snadno ohebné, jich barva je příjemně medová a hodí se pro výrobu luxusnějšího nábytku, ořech je tmavší a žilkování v něm tvoří zajímavé obrazce, mahagon má barvu tmavé mědi a bývá často mořen na tmavší odstín, buk je světlý a snadno se zpracovává. Kromě běžných druhů dřev se u starožitného nábytku setkáváme s luxusními dřevy z exotických stromů, které se nejčastěji užívaly pro dýhování.
Povrch nábytku se upravoval buď olejovými leštidly, včelím voskem či různými politurami. V některých obdobích vývoje nábytku se hojně používala metoda intarzování, při kterém byly kusy dřeva v nábytku nahrazovány dřevem kontrastující barvy, nebo kovem, slonovinou, želvovinou, perletí či kostí, kde vkládaná dřeva tvořila obrazce. Nejlépe je intarzie vidět na renesančním nábytku z 16. století a pseudorenesančním nábytku z 19. století. Technika marketerie je způsob užití různých materiálů v dýze a uplatnila se od období baroka. Známé je například Boulleho vykládání, což je druh marketerie, kdy byla ve Francii užita kromě materiálů běžných pro intarzii mosaz a želvovina. Pro úpravy povrchů se též užívalo lakování, zlacení či malování.
Antické kusy nábytku ze starověkého Egypta či Říma se uchovaly díky vykopávkám a nálezům v hrobech, a díky tomu inspirovaly nábytkáře v následných staletích. Ve středověku, který byl divoký a temný a lidé byli nuceni žít téměř kočovným způsobem života, byla většina nábytku snadno přenosná. Byly to především nejrůznější truhly. Židlí nebývalo v domech mnoho, měly často tvar X, nejrůznější lavice a stoly stávaly často na kozách, aby se daly dobře přenášet. Ve velkých bohatých domech již existovaly kredence se stupňovitými policemi k ukládání nádobí či bohatě zdobené skříně, tzv. armories a postele s nebesy s drahými látkami.
Velký vliv na rozvoj nábytkářského designu přinesla renesance, která se zrodila v italských městech koncem 13. a ve 14. století a je možné ji na nábytku vysledovat napříč Evropu. Nábytek byl pečlivě vyřezáván atraktivní výzdobou, ornamenty s květinami, mytologickými postavami, vázami a akantovým listím či intarzován. Hlavním materiálem bylo ořechové dřevo tónované do tmavohnědého tónu. Číslem jedna byly stále truhly, které prožily v renesanci své vrcholné období a změnily se v okázalé monumentální kusy nábytku. Často byly vyzdviženy ze země na lví tlapy, řezbářství se předvádělo v monumentální figurální plastice. Vedle truhel klasických se objevovaly truhly sedací, vybavené opěradlem a polštáři. Máme zde i stojany na knihy, věšáky na šaty i bohatě řezané svícny.
I barokní sloh má svou kolébku v Itálii a v 16. století se začal šířit Evropu, ale celkový styl nábytku nejvíce ovlivnila Francie. Barokní nábytek byl opravdu kvalitní po konstrukční stránce, byla užita umělecká řezba a ve velké oblibě byla velká zrcadla. Skříňky s bohatou výzdobou, s mozaikami, malovány a lakovány, stávaly na vysokých vyřezávaných podstavcích. Baroko podstatně ovlivnilo i anglický nábytek, kdy devastace Londýna požárem v roce 1666 si vyžádala masivní výrobu nového nábytku podle poslední módy. Do Prahy vstoupilo baroko koncem třicetileté války v 17. století a je spojeno s vítězstvím katolické církve a nového panstva. Nábytek dokonale korespondoval s monumentální nádherou prostředí, ve kterém byl rozestavěn. V baroku zářila Boullova práce a jeho slavné marketerie, které se všichni snažili napodobit. Druhým výrazným prvkem byla řezba, většinou zlacená tenkými fóliemi zlatého kovu. Velmi narostla paleta židlí a sedacího nábytku s čalouněním. Své výsostné postavení si získala i barokní postel, bohatě pokrytá řezbou, s vysokými šroubovitými sloupky a s nebesy z těžkých látek. Na výsluní se dostala komoda, zásuvková skříň, která byla známa již z období gotiky a renesance, ale i bohatě vykládané kabinety.
Rokoko bylo jakousi reakcí na narůstající přebujelost barokního nábytku. Styl Ludvíka XV. se rozšířil z Francie do Itálie a Německa. Název dostalo rokoko až v 19. století podle slova rocaille, v překladu mušle, hlavního výzdobného motivu tohoto slohu. Rokoko ovinulo nábytek girlandami, odlehčilo ho, nohy se zakřivily do kozích kopýtek, nastoupil asymetrický rozevlátý ornament, který vše jakoby rozpohyboval. Značný vliv na výzdobu měly východoasijské dekorace, takže byl v oblibě pestrý čínský lak, později pak černý lak se zlatými japonskými figurami. Zlacení řezeb se stále užívalo, kvetla i marketerie, zejména ve Francii. Velká pozornost byla věnována kování. Sedací nábytek byl formován anatomickými potřebami člověka a touhou po luxusu a pohodlí. Zmizely mohutné postele s baldachýny.
Neoklasicisní styl v šedesátých letech 18. století se přiklonil k tradicím Řecka a Říma, využil přísně klasickou ornamentální výzdobu s geometrickými vzory. Nastoupil v závěru vlády Ludvíka XV. a trval po období Ludvíka VXI., a po jeho popravě za Velké francouzské revoluce vyvrcholil v napoleonském empiru a postupně přerostl v biedermeier. Nástup antických tradic měl svůj význam jak pro vládce, kteří oslavovali velké vůdce římského imperia, tak pro střední vrstvu, která nacházela inspiraci v antické demokracii. Asymetrie rokoka byla vystřídána přísnou symetrií, místo rozevlátých konstrukcí rokoka nastoupila slavnostní důstojnost. Lidé si pořizovali komody kubického tvaru, stoly stojící na postavách figur, vícemístné sofa či pohovky s květinovými či pruhovanými vzory na čalounění.
Empir trval pouhých 11 let a byl úzce spjat s osobou Napoleona Bonaparta. V empirovém nábytku vyvrcholila klasicistní vášeň pro antiku, která se tentokrát soustředila na starověký Egypt. Nábytek byl konstruován do těžké krabicovité masivní formy, marketerii vystřídal tmavý lesklý lak. Skříňový nábytek přišel o nohy a stál na masivních soklech. Hlavním a vlastně jediným dekoračním prvkem byl zlatě se lesknoucí bronz. Mohutné bronzové sfingy a napjaté labutě tvořily opěradla křesel a pohovek i nohy stolů. Lůžka připomínala loď, stejně okázalé a masivní byly stoly.
V Čechách se zejména v nábytku v 19. století velmi rozvinul sloh, který vyšel z klasicismu a všichni jej známe pod názvem biedermeier. Nastoupila móda solidního nábytku, prostého ale dokonale tvarovaného, bez příkras, ale dokonalého designu, který ovlivnil i design 20. století. Vyráběly se knihovny, skleníky, komody, půvabné židle a prohnutými opěradly s jemně zaoblenými nožkami, křehké a vzdušné, s dokonalým povrchem a pohodlným čalouněním, zdobeným růžemi, květinami a pruhovanými kretony. Později byl biedermeier vystřídán, nebo spíše souběžně doprovázen neostyly, pseudorenesancí, pseudobarokem a druhým rokokem, ale jeho obliba přežila až do doby secese.
Secese se objevila po roce 1880, kdy Mackintosh, Olbrich a další návrháři objevili rozvlněné linie a abstraktní naturalistické tvary vycházející z přírody. V krátké době vytlačila historismus 19. století. Stonkovité sloupky se rozvětvily do spirálovitých úponů, které dodnes můžeme vidět na litinových sloupcích pařížského metra. Francouz Émile Gallé navrhoval ve stylu secese nábytek tvarově inspirovaný přírodními tvary, a brzy byl následován dalšími, např. Luisem Majorellem, též francouzským návrhářem nábytku, který přešel od rokokových návrhů k secesním návrhům s květinovými motivy a intarziemi a následně k art decovým designům. V Rakousku-Uhersku to byla např. Wiener Werkstatte a její hlavní návrháři, Hoffmana, Mosera a další.
Funkcionalismus je nejlépe vidět v návrzích Bauhausu, například model židle z ocelových trubek Wassili B3 od Marcela Breuera, následovaný celou řadou modelů různých druhů nábytku z ocelových trubek pro firmu Standart mobel a firmu Thonet, odpovídající požadavkům nízkonákladové sériové výroby. Mnoho mistrů Bauhausu emigrovalo později do Spojených států, byla založena v roce 1937 škola Bauhausu v Chicagu. Bauhaus ovlivnil významně i design padesátých let.
Art deco, jehož první náznaky v sobě obsahovala tvorba Wiener Werkstatte, ruských konstruktivistů a italského návrháře Carla Bugattiho, využilo zdrojů egyptských civilizací, afrických kmenů, surrealismu, klasicismu, později geometrické abstrakce popkultury i moderny, se představilo světu v Paříži na Výstavě dekoračních umění v roce 1925. Pro své práce používali návrháři exotická dřeva, luxusní materiály, hájili myšlenku návratu k řemeslnické dokonalosti, takže art deco bylo prakticky neslučitelné s průmyslovou výrobou a bylo vytlačeno praktičtějšími počiny v oblasti designu, vhodnými pro masovou produkci. V Americe se proslavil nábytek Paula Frankla.
Starožitný nábytek jde velmi dobře kombinovat s moderním interiérem. Dodá prostředí patinu vysokého luxusu, nebo dokonalou útulnost. Volba je jen na autorovi interiéru. Je–li kvalitně zrestaurován, je pohodlný a funkční. Pokud se ho jeho majitel potřebuje zbavit, například z důvodů stěhování, dá se opět prodat. Většinu však kvalitní kousky přirostou člověku k srdci a začlení jej definitivně do svého života.
Ing. Simona Šustková, prezidentka Asociace starožitníků
Alma Antique, aukční dům Valentinum
