Japonské starožitnosti – starožitný japonský porcelán a samurajské meče
Setkáte-li se s pojmem asiatika, jedná se, jak by člověk předpokládal, o starožitnosti pocházející z Asie. Kulturní vývoj zde probíhal již v dávnověku, v období 3000–2000 let př. n. l. se zde rozvíjely nejstarší civilizace světa a již kolem roku 2000 př. n. l. byla kultura i umění v Číně na vysoké úrovni. Kolem roku 300 př. n. l. ovlivnil vývoj asijského umění vzestup buddhismu. Asi kolem roku 500 n. l. čínská kultura začala ovlivňovat nejvýchodnější baštu Asie, Japonsko, kam se v dnešním povídání o starožitnostech podíváme.
Asijské umění bylo žádáno již ve starověku, už na počátku našeho letopočtu za císaře Augusta proudilo hedvábnou stezkou do Evropy, ale až v 19. století se v Japonsku a v Číně začaly vyrábět výrobky určené pro evropský trh, někdy přímo na zakázku, což se označovalo pojmem chine de commande. Lidé byli okouzleni exotickým uměním Dálného východu, které se tak liší od umění našeho evropského světa.
Typicky japonské starožitnosti a umělecké předměty se týkají obřadu pití čaje a dále jsou tu samurajské meče. Raná japonská keramika vznikla pod vlivem Číny a Koreje, Korejci zde zakládali od 8. století dílny. Ve 13. století vznikly první japonské dílny v Seto, kde se imitovaly zpočátku čínské vzory. Pro obřad pití čaje se vyráběly čavan – malé misky na pití, temmoku – velké misky a čare – kalíšky na svíčky. Počátkem 17. století Japonci dokonale zvládli výrobu porcelánu, největší dílny byly v Aritě na ostrově Kjúšú. Japonský hrnčíř Kakemon byl první, kdo obohatil porcelán o nový dekorační prvek – nádherné emaily, techniku, kterou se snažil napodobovat celý svět. V Evropě byl dále velmi oblíbený barevný porcelán Imari, pojmenovaný podle přístavu Imari, který je zdoben výrazným černomodrým, červeným a zlatým emailem, a dále Kakemon vynikající svým jemným subtilním stylem.
Pod vládou šogunů Tokugakawa v letech 1615 až 1867 procházelo japonsko obdobím klidu, ale současně obdobím naprosté izolace, kdy jedinou spojnicí se světem byla holandská Spojená východoindická společnost. V tomto období došlo ke značnému rozkvětu umění i kultury země. V druhé polovině 19. století byla znovu otevřena cesta k obchodu s vnějším světem, kdy stále vyspělejší trhy v Evropě i Americe žádaly nové typy výrobků, například vázy Fukugawa, tradiční porcelán Imari, překrásné talíře a vázy Hirado, a posléze na počátku 20. století Japonci vyváželi tisíce skořápkových servisů, jejichž název napovídá, že se jedná o mimořádně tenký a sběrateli žádaný porcelán, z kterého se velmi příjemně pije odpolední čaj.
Japonský porcelán je nedatovaný, takže se jen obtížně zařazuje a mnohdy se vychází ze starých evropských prodejních katalogů. Jeho hlavní předností je vysoká dekorativnost, jemnost a exotika.
Daleko sběratelsky i kulturně zajímavější jsou samurajské meče. Co je to samurajský meč? Jedna z nejdokonalejších chladných zbraní, kterou kdy lidstvo stvořilo, meč schopný rozetnout soupeře na dvě půlky, nebo fascinující ukázka uměleckého řemesla, technologicky se blížící hranicím možností použitého materiálu? Uctívaný garant a ochránce cti dávných samurajů, nebo sakrální předmět, související s buddhistickým a šintoistickým náboženstvím? Podle některých toto všechno dohromady, jedná se o předmět, který nejvíce ze všeho vyjadřuje Jamato damašii, mýtickou „duši Japonska“. Tento článek se pokusí fascinující problematiku japonského meče poněkud poodhalit. Japonský meč – nihontó se ve své klasické formě objevuje cca v 10. století. Metalurgicky jeho výroba počíná vytavením oceli tamahagane z železitých písků (satecu). Získaná ruda se třídí a dále upravuje, na použití pro výrobu meče se používalo především toho nejkvalitnějšího materiálu.
Charakteristickým rysem japonského meče je konstrukce formou svářkového damašku, kombinující tvrdou, ale křehčí ocel tvořící břit a měkčí, ale houževnatější ocelí tvořící zbytek čepele. Pokud by celá čepel byla zhotovena toliko z tvrdé ocele, mohla by snadno prasknout při nárazu do soupeřovy čepele, kosti či zbroje. Pokud by naopak byla zhotovena z měkčího a pružnějšího materiálu, snadno by na ní vznikaly zuby a rychle by se tupila. Kombinací obou materiálů jsou posíleny jejich silné a eliminovány jejich nežádoucí vlastnosti. Druhý technologický krok, díky němuž dosahuje japonský meč tak unikátních kvalit, je specifický kalicí proces, spočívající v pokrytí čepele – s výjimkou břitu – kalící pastou (cuči dori). Když hlína zaschne, je celý komplet vložen do výhně, a břit, nechráněný pastou, se zahřeje na větší teplotu, a tudíž zakalí na větší tvrdost (cca 60–62 RC, zatímco zbytek čepele je znatelně měkčí). Tímto parciálním kalením vzniká linie kalení (hamon), vizuálně rozpoznatelné rozhraní mezi tvrdou martenzitickou a měkčí perlitickou strukturou krystalizace oceli. Jednotliví mistři a školy produkovaly v rozličných obdobích meče s určitými tvary, způsoby kalení a texturou překládání (hada), mečoznalectví se stává velice obtížnou a náročnou disciplínou, de facto studovatelnou toliko v samotném Japonsku. Nejjednodušší rozdělení mečů je dáno jejich rozměry a způsobem montáže. Do délky jedné stopy (cca 30 cm) se mluví o dýce (tantó) včetně často dosti subtilních dýk kaiken. Tantó blížící se rozměry jedné stopě bývá označeno jako ó tantó. Od jedné do dvou stop mluvíme o mečíku wakizaši (kodači), čepel o nepatrný rozměr převyšující jednu stopu bývá označována jako ko wakizaši či sunnobe tantó. Nejdelší varianta wakizaši, blížící se délce dvou stop, bývá označována jako ó wakizaši, nejobvyklejší rozměr mečíku však je cca 45 cm, což bývala často předpisová délka, určená nařízeními Tokugawského šógunátu. Meč nad dvě stopy („ni šaku amari“ bývá označován jako katana nebo tači. Meč katana se nosil přímo zasunut za opaskem (obi) ostřím nahoru, zatímco tači na závěsech koši ate ostřím dolů.
Cca od přelomu 16.–17. století bylo striktně určeno, že toliko příslušníci samurajské vrstvy měli právo nosit pár mečů, daišó, katanu společně s wakizaši, plebejci měli nosení mečů buď zapovězeno, nebo se museli spokojit s nošením meče wakizaši, nejčastěji s předpisovou délkou čepele 45 cm. Pokud by samuraj, například v opilosti, svůj meč někde zapomněl nebo ztratil, byl by odsouzen k rituální sebevraždě seppuku, na západě známé spíše jako harakiri.
Největší z arzenálu japonských mečů, ódači, dosahoval až dvoumetrových rozměrů. V bitvách sloužil především k odsekávání koňských nohou. Šerm různými typy mečů systematizovala nesčíslná řada škol bojových umění, přičemž nejstaroslavnější je škola Katori Šintó rjú, založená mistrem Izasa Ienaem při svatyni Katori již v roce 1447. Samurajové se v bitvě snažili porazit nepřítele a ukořistit jeho hlavu, kterou pak předkládali, omytou, učesanou a provoněnou vonnými tyčinkami – vrchnímu veliteli při obřadu kubi džiken, čímž získávali zásluhy a slávu pro sebe i rodnou provincii. Protože na meči záležel v nejbezprostřednějším slova smyslu jejich život, přikládali mu již od nejstarších dob příslušnou váženost a úctu. Ostatně meč je vedle klenotu magatama a zrcadla jednou ze tří císařských insignií, přičemž podle jedné interpretace magatama vyjadřuje lidumilnost, zrcadlo moudrost a meč odvahu. Ostatně meče bývají citovány i v legendách a historických zápisech kronik Kodžiki a Nihon Šoki z let 712 a 720. Meče sloužily i jako votivní předměty, darovávaně buddhistickým a šintoistickým svatyním (bónótó) i jako rituální předměty, nejčastěji ve formě dvoubřité čepele (ken). Schopnost meče sekat bývala testována zkouškou seku tamešigiri, při níž se roztínali nejrůznější předměty, nejčastěji těla popravených (někdy i živých) zločinců, staré přílby, od 18. století pak nejčastěji svazky rýžové slámy, která klade po namočení meči stejný odpor jako lidské tělo.
Specifickou kapitolou je příslušenství meče, sestávající především ze záštity (cuba), ale i ostatních kovových součástí příslušenství. Výchozím materiálem bývá kromě železa, stříbra, zlata a mědi celá řada více než třiceti různých slitin, vyznačujících se estetickými patinami, nejznámější z nich je slitina šakudó, kombinující měď a zlato a vyznačující se černými patinami, a šibuiči, slitina mědi se stříbrem s barvami lavírujícími mezi šedou až nazelenalou. Na mečovém příslušenství byla použita pestrá škála někdy se kombinujících výzdobných technik od prolamování v pozitivní a negativní siluetě, různé typy ryteckých technik až po různé typy taušírování (zógan). Nelze se divit, že i tento specifický druh drobné plastiky si záhy nalezl své obdivovatele a sběratele. Náměty dekoru jsou pak pootevřeným oknem do duchovního světa starého Japonska, seznamujícím nás s přírodou a jejími proměnami, předměty denní potřeby, japonskou a čínskou historií, mytologií, poezií, literaturou a náboženstvím. Kromě odkazů na položky výše uvedené se na záštitách často setkáváme s nesčíslnou řadou jinotajných šťastných symbolů, takže cuba někdy suplovala i magickou úlohu talismanu (mamorimono) stejně jako rytina na čepeli meče horimono.
Kromě tradičně japonských námětů se setkáme s překvapivě značným množstvím námětů čínských.
Sběratelství japonských mečů je vysoce kultivovaná a oduševnělá disciplína, která již od otevření Japonska západnímu světu opustila hranice země vycházejícího slunce a cca od konce 19. století dávno není jen bezduchým hromaděním exotických zbraní, ale ve své nejvytříbenější formě v sobě zahrnuje pokorné studium této fascinující problematiky. Silnou tradici má např. ve Velké Británii. V současnosti je již trh s meči světový a meče se stávají ceněnou komoditou respektovaných aukčních domů. I díky publikační činnosti, nevázané již toliko na japonštinu, vzrůstá povědomí o této problematice na celém světě, pro vysoké ceny kvalitních mečů i obtížnost jejich řádného studia nebude nikdy sběratelství (v tom dobrém slova smyslu) aspirovat na masovou aktivitu.
Problematice posuzování japonského meče se ve světě i v Japonsku věnují různé společnosti, z nichž je nejprestižnější NBTHK, společnost na ochranu japonského uměleckého meče. V Čechách se problematikou studia japonského meče zabývá Společnost japonského meče Czech Tóken Kai, Nihontó kenkjúkai při Česko-japonské společnosti a společnost Bušidó.
V Čechách již existují specializované obchody se starožitnostmi na asiatika, zejména na samurajské meče, jako například Antik Kjótó ve Vodičkově ulici v Praze v pasáži Lucerna, vedený Vítem Polákem, kde je možno dostat porady či zakoupit japonské zbraně i dostat konzultaci od spoluautora tohoto textu, znalce Jakuba Zemana. Japonský porcelán je možno čas od času zakoupit ve všech starožitnostech, např. ve starožitnostech Alma ve Valentinské ulici na Praze 1, na aukcích aukčních domů Meissner–Neumann, Dorotheum, Valentinum či AAA, specialistou na asiatika je akční dům Arcimboldo.
Ing. Simona Šustková, prezidentka Asociace starožitníků
Alma Antique, aukční dům Valentinum
Jakub Zeman, soudní znalec
