Starožitné hodiny
I ve světě starožitností existuje skupina předmětů, které neobdivujeme jen pro jejich umělecké zpracování, ale v i pro jejich dokonalé stroje. Jedná se o hodiny, ve kterých se prolínání umění s jemnou precizní mechanikou. V době digitalizace, kdy člověk sleduje ubíhající čas na internetu, v mobilu, na digitálních displejích či v rádiu, je těžké představit si dobu, kdy byl člověk plně závislý při určování času na mechanice hodinových strojů, a přitom to není tak dávno, pouhých padesát let.
V devatenáctém století byly v zámožnějších kruzích hodiny téměř ve všech místnostech domu, každý významný muž i ctižádostivý mladík se honosil kapesními hodinkami na řetízku, které se nostalgicky dědily z otce na syna. Hodináři a klenotníci měli kvetoucí živnosti, protože mechanika hodin musela být pravidelně kontrolována a čištěna a stroj pak regulován, aby hodinky chodily přesně. V době rozkvětu železniční dopravy začalo totiž záležet na přesnosti, život lidí se již dávno neřídil svítáním a západem.
Možná některé čtenáře překvapí, že první hodiny byly sestrojeny patrně v Itálii koncem 13. století v klášterních kruzích, kde mniši a jeptišky potřebovali stanovit čas společných modliteb, probíhajících několikrát denně v určitou dobu. Hodin se z té doby zachovalo velmi málo. Netrvalo dlouho a hodiny začaly pronikat i do mimocírkevního života, města začala zvedat do výšek věže s hodinami. Ty nejstarší mechanické hodiny neměly ručičky ani ciferník, pouze vydávaly zvuky, na základě kterých rozezníval na věži zvony zvoník. Po celé 14. století byly na věžích radnic a katedrál instalovány veřejné hodiny, ve Westminsteru 1288, ve Florencii 1300, v druhé polovině 14. století se pak objevily první figurální orloje, 1352 ve Štrasburku, 1356 v Norimberku a v roce 1410 v Praze. Vedle věžních hodiny se objevily i první interiérové hodiny poháněné závažím, s jedou ručičkou a římskými číslicemi. Až koncem 15. století se na věžích objevily ciferníky, zprvu však na jiném principu, než známe dnes, s pevnou svisle ukazující ručičkou, za níž se otáčel kruh s označením hodin. Z 16. století se zachovalo mnoho pozoruhodných kusů hodin zejména ze Švýcarska v pozdně gotickém stylu a z konce 16. století nádherné stolní ranně renesanční kusy z Blois a sběratelsky vyhledávané stolní hodiny z Norimberka a Augšpurku. Použití ocelového pera k pohonu hodinového stroje přineslo uplatnění mechanických hodin a rozvoj „přenosných“ hodin (přibližně v roce 1510). Pak už vývoj pokračoval, od roku 1675 začaly být hodiny dostatečně přesné, aby mohly lidem skutečně měřit i odměřovat čas.
Na počátku 17. století byla v Německu ohromná výroba stolních hodin s mouřeníny, se zvířaty a náboženskými motivy, a dále slavná výroba v Londýně, kde místní hodináři rozvinuli možnosti právě vynalezeného kyvadla Anglická mechanika ovládla svět a sláva anglických hodin trvala až do konce 19. století. Pochopitelně se umělecké zaměření jednotlivých národů projevilo i v této oblasti, výrobci holandských skříňových pendlovek používali anglickou mechaniku a ukládali ji do vlastních lakovaných skříní, Italové vyráběli dekorativní lakované hodiny s hudební mechanikou, Francouzi se zaměřili na výrobu přenosných a krbových hodin se standartizovaným chodem, kdy výrobce umělecky zpracovaných hodin – pouzdra – objednával standardizovanou mechaniku a Angličané, kde výrobek prodával a určoval hodinář, lpěli na kvalitě a ruční výrobě. Francouzi byli tedy in ve smyslu designu a uměleckého slohu, vždy v souladu s nábytkem, používali intarzie, smalty a luxusně zpracované kovy a drahá dřeva, Angličané volili pravoúhlé ciferníky a brousili spíše mechaniku, jejich výrobky měly střízlivý ráz. Až v polovině 19. století začaly ohrožovat trh levné modely z Ameriky a Německa, a nakonec slavné švýcarské hodinky.
Hodiny se časem začaly rozdělovat podle určitých znaků. První skupinou jsou konzolové a krbové hodiny, rané renesanční „tabernáklové“ hodiny byly vyráběny zhruba 100 let před vynálezem kyvadla. Po vynálezu kyvadla se často vyráběly zajímavé typy konzolových hodin, například hodiny v architektonickém slohu z kovu, konzolové hodiny z ořechového dřeva, hodiny z ebenu a stříbra. Francii proslavily krbové hodiny v rokokovém slohu se zvířaty či květinami, podobné konzolovým hodinám, bez přenášecích držadel, ploššího tvaru, aby bylo možné umístit je na krbovou římsu, často velmi vyumělkované.
Druhou velkou skupinu hodin tvoří skříňové pendlovky, které mají svůj původ v Holandsku, kde bylo vynalezeno koncem 50. let 17. století kyvadlo. První skříňové pendlovky byly vyrobeny v Anglii, ale vyráběly se i v Holandsku, Francii a v Americe. Tyto majestátní kusy důstojně stojící na podlaze měly zpočátku vřetenové krokovací ústrojí a krátkým kyvadlem které se postupně prodlužovalo a odbíjelo vteřiny. Obzvlášť krásné byly intarzované kusy z několika druhů dřeva, s kovovými ciferníky či lakovaným povrchem. Výrobci těchto hodin nejvíce sledovali trendy ve výrobě nábytku, protože právě tyto hodiny byly často vrcholnou ozdobou interiérů.
Sběratelsky velmi zajímavé jsou cestovní hodiny, které se obzvláště rozvinuly v Anglii zejména poté, co byl vynalezen lodní chronometr zachovávající přesnost i ve složitých podmínkách na lodi. Anglie se dělala na tyto hodiny téměř monopol. Nejjednodušším typem byly hodiny bez bicího ústrojí, jiné měly různé odbíjecí sekvence, hodinové, půlhodinové a čtvrthodinové, odbíjení šlo často nastavovat třípolohovou páčkou.
Nástěnné hodiny, další skupina domácích hodin, byly poháněny zprvu závažím a šly 30 hodin, nebo perem, pro 8denní chod. Velmi populární jsou v této skupině Německé dřevěné hodiny, tzv. „kukačky“ původem ze Schwarzwaldu.
Pro výrobu prvních kapesních hodinek byl nezbytný vynález hnacího perka kolem roku 1500. Miniaturizace hodinového stroje, nezbytného předpokladu k umístění kapesních hodinek na řetízky do kapes, si vyžadovalo zvláštní výrobní metody. Historickou úlohu sehrála Francie (Paříž, Blois, kde se vyráběly malé přenosné hodiny od poloviny 16. století) a hlavně Švýcarsko, kam po zrušení nantského ediktu odešlo mnoho hodinářů z Francie a vznikla zde centra v Ženevě, Le Locle, Neuchatelu apod. Hlavním materiálem kapesních a přívěskových hodinek se stala mosaz a později stříbro i zlato. Hodinky byly nepřesné, bohatě zdobené rytinami, později se používala slavná technika polychromovaného smaltu. Z té doby pocházejí i hodinky ve tvaru lebky. Přelom přinesl vynález „nepokoje“, na hodinkách se objevily dvě ručičky a minuty. Od 30. let 19. století se začal využívat pákový krok, který během dvaceti let vytlačil všechna krokovací ústrojí a požíval se až do 70. let 20. století, kdy se začal užívat levný křemíkový krok. Závěr historie mechanických hodin patří náramkovým hodinkám, které se začaly objevovat jako součást náramků již v 19. století. Dnes je pět ze sedmi nejlepších firem vyrábějících hodinky švýcarských (např. Patek Phillippe, Rolex, Audemars Piquet) zbývající dvě francouzské (Cartier a Brequet).
I přes dobu počítačů a mobilních telefonů mají hodiny a hodinky své vášnivé sběratele a ctitele. Dokazují to výsledky aukcí i zkušenosti obchodníků se starožitnostmi. Na veletrhu Antique v Novoměstské radnici jsou součástí každé expozice. Jejich tiché tikání nás vtahuje do starých časů a pohyb dokonale vymyšlené mechaniky fascinuje a uklidňuje zároveň.
Ing. Simona Šustková, prezidentka Asociace starožitníků
Alma Antique, aukční dům Valentinum
