Design ve světě starožitností

Umělci se od dávných časů zabývali tvarem a estetikou svého výrobku či uměleckého díla. Koncepce i samotná tvorba či výroba bývaly od počátku do konce dílem stejné osoby, případně dílny pod vedením této osoby. Jednalo se o vysoce individuální vyjádření vložené do určitého díla. Při ohlédnutí do oblasti užitého, nebo chcete-li dekorativního umění je zcela zjevné, že tvůrci měli na zřeteli nejen užitečnost předmětů, ale i jejich vzhled, estetický dojem, krásu a těmto kritériím podřizovali výsledek.

S nástupem dělby práce, moderních výrobních postupů a rozšiřování škály produktů došlo poměrně náhle k oddělení procesu navrhování od procesu výroby. Design, definovaný v nejširším slova smyslu jako koncepce a prvotní ztvárnění dále vyráběných výrobků, je dítětem průmyslové revoluce 19. století, kdy se objevily první myšlenky reformátorů snažících se propojit teorii s praxí. Jako samostatný obor je design tedy velmi mladý, i když se jím zabývali lidé od nepaměti. Během 20. století se proces navrhování výrobků stal komplexním vzhledem k mnohotvárnosti produktů i stylů. Návrhy výsledných předmětů už často nejsou dílem jednotlivých designérů, ale celých týmů, ve kterých jsou i pracovníci marketingu, výrobní technici, odborníci na materiály atd.

Jedním z prvních průkopníků designu byl Angličan William Morris, který v šedesátých letech 19. století založil styl, který měl jako ctnosti demonstrovat prostotu, užitečnost a krásu. Jeho firma navrhovala kompletní interiéry a prodávala celou řadu dekoračních předmětů, nábytek, sklo, keramické kachle, koberce i textilie. Chtěl zpřístupnit dobrý design co neširším kruhům, avšak odmítal mechanizaci, takže tento cíl zůstal pro něj nedosažitelný. Stal se však čelním představitelem hnutí Arts and Crafts a jeho myšlenky měly rozhodující vliv na vznik moderního designu.

Moderní design se významně prosadil v praxi až počátkem 20. století, kdy se vynořila celá řada pozoruhodných návrhářů navrhujících nábytek a další produkty pro obchodní domy. V té době se projevily i první názorové střety, zda se má design standartizovat, nebo je lepší dát přednost individualismu a osobní kreativitě.

Art nouveau

U nás známý spíše pod pojmem secese, dekorativní styl, beze sporu inspirovaný britským hnutím Arts plus Crafts. Objevil se po roce 1880, kdy Mackintosh, Olbrich a další návrháři uvedli do designu vlnící se linie či abstraktní naturalistické tvary vycházející z přírody. Stal se mezinárodním stylem, který důsledně popřel historismus 19. století. V architektuře bylo nově užíváno například železo jako dekorační prvek, stonkovité sloupky se rozvětvily do spirálovitých úponů, které dodnes můžeme vidět na litinových sloupcích pařížského metra (Guimardův styl), ve Španělsku došlo k rozkvětu secese v neuvěřitelných v návrzích Antonia Gaudího. Tento styl prostoupil do všech oblastí tvorby i dekorativního umění. Francouz Émile Gallé navrhoval pro své dílny ve stylu secese nábytek tvarově inspirovaný přírodními tvary, ale i věhlasné sklo a šperky. Svoje designy skla s prvky převzatými z přírody realizoval ve sklárnách s ohromnou výrobní kapacitou, které uvedl do provozu roce 1873 a rozšířil v roce 1894. Vázy signované Gallé jsou nejen krásné, ale i cenné.

Luis Majorelle, dodnes známý francouzský návrhář nábytku, přešel od rokokových návrhů k secesním návrhům s květinovými motivy a intarziemi a následně až k art decovým designům, kromě nábytku se věnoval i návrhům zlacených a bronzových lamp a dalších předmětů dekorativního umění.

Do návrhů skla připomínajícího skutečné květiny se nezapomenutelně otiskl návrhář L. C. Tiffany, syn Ch. L. Tiffanyho, zakladatele newyorského klenotnictví. Mladý Tiffany otevřel v roce 1879 dekoratérský obchod, dostal zakázky na návrh vnitřního vybavení domu Marka Twaina či několika místností v Bílém domě, avšak proslavil se zejména firmou Tiffany glass a svými nepřekonatelnými návrhy elektrických lamp, barevných skleněných oken a skleněných mozaiek. Po otcově smrti se stal vedoucím oddělení designu Tiffany comp. a začal také navrhovat šperky.

Jugendstil, německá secese, byl inspirována ideály a reformními myšlenkami Morrise a dalších více, než zbytek Evropy, jeho představitelé byli zastánci návratu k jednoduššímu životnímu stylu a návratu k přírodě. Německým návrhářům se podařilo nejvíce ze všech evropských zemí překonat propast mezi uměleckou výrobou a průmyslovou produkcí.

Wiener Werkstatte – Vídeňská dílna – byla založena v roce 1903 a zakladateli byli secesní návrháři Josef Hoffmann a Koloman Moser a snažila se o umělecký výraz v rozličných uměleckých řemeslech. Tvořilo se v několika dílnách, od ateliéru designu přes stříbrnickou a zlatnickou dílnu, práci s kovy, truhlářství a ateliér architektury. Wiener Werkstatte se stala nejsilnější organizací uměleckých řemesel, její designy byly zcela ojedinělé a jsou inspirací pro designéry dodnes. Výrobky z oblasti dekorativního umění, skla, kovů a šperků od Hoffmana, Mosera, Powolného či Stokleta jsou ozdobou a trhákem každé soudobé aukce.

Bauhaus

Vlajkovou lodí designu se stal německý Státní Bauhaus, založený Waltrem Gropiusem v roce 1919 po sloučení Vysoké školy užitého umění s Uměleckou akademií s cílem reformovat umělecké školy a sloučit jednotlivé umělecké discipliny. Prosazoval se zde názor nedělitelnosti umění, vytyčil se cíl moderního designu – produkce výrobků, v nichž se spojí hodnoty intelektuální, praktické, komerční i estetické. V Bauhausu působily tak významní umělci, jakými byl Paul Klee či Vasilij Kandinskij. Nepodařilo se však ještě spojit teorii designu s průmyslovou výrobou, byl založen pouze systém malých dílen, které byly vedeny mistry. Funkcionalismus v návrzích Bauhausu však měl později zásadní vliv na průmyslový design. Známý je například model židle z ocelových trubek Wassili B3 od Marcela Breuera, následovaný celou řadou modelů různých druhů nábytku z ocelových trubek pro firmu Standart mobel a firmu Thonet, zcela odpovídající požadavkům nízkonákladové sériové výroby. Bauhaus byl silně ovlivněn socialistickými myšlenkami, což komplikovalo po celou dobu existence chod instituce. V roce 1933 byl Bauhaus rozpuštěn, ale protože mnoho mistrů Bauhausu emigrovalo do Spojených států, byla založena v roce 1937 škola Bauhausu v Chicagu a v roce 1938 proběhla retrospektivní výstava bauhausovnského designu v Museum of Modern Art v New Yorku. Škola byla uznána jako jedna z nejvýznamnějších návrhářských institucí. Bauhaus ovlivnil významně i design padesátých let.

De Stijl

Skupina holandských architektů, designerů a umělců se seskupila kolem uměleckého časopisu stejného jména. Časopis byl platformou debat o umění a designu, do kterých se promítala holandská avantgarda, ruští konstruktivisté, italští futuristé a dadaisté. Skupina vycházela z přesvědčení, že hledání poctivosti a krásy nakonec povede k harmonii lidstva. Převedením myšlenek skupiny De Stijl do návrhářské praxe bylo revoluční křeslo Gerrita Rieveldta Červená/modrá z roku 1918–1923.

Art deco

Dekorační styl, jehož první náznaky v sobě obsahovala tvorba Wiener Werkstatte, ruských konstruktivistů a italského návrháře Carla Bugattiho, využil zdrojů egyptských civilizací, afrických kmenů, surrealismu, klasicismu, později geometrické abstrakce popkultury i moderny se představil světu v Paříži na Výstavě dekoračních umění v roce 1925. Pro své práce používali návrháři exotická dřeva, luxusní materiály, hýřili nápady a hájili myšlenku návratu k řemeslnickým ideálům, takže art deco bylo prakticky neslučitelné s průmyslovou výrobou a bylo brzy nahrazeno praktičtějšími počiny v oblasti designu. Je spojeno se jmény Francouze René Laliqua, která začínal secesními návrhy šperků a skla a proslavil se návrhy art decového designu opálového skla, E. W. Brandta, inspirovala L. Courbusiera a další. Tento nápaditý styl se prosadil do práce mnoha designérů, v Americe se proslavil nábytkem Paula Frankla zvaným Skyscraper a slavný je i mrakodrap Chrysler building v New Yorku postavený v letech 1925–1931. Ve Velké Británii se art deco styl prosadil při úpravách kin firmy Odeon, s budoáry a chromovaným glamur ala Hollywood. Právě díky spojení s hollywoodským snem byl tento styl ve třicátých letech velmi populární, zejména když využití bakelitu nahradilo drahé materiály a ve stylu art deco se začala sériově vyrábět bakelitová rádia a mnoho užitkových předmětů. To však vzdálilo realitu od původních francouzských ideí i předloh a styl za druhé světové války upadl. Svérázně se art deco projevilo v návrzích šperků, jejichž popularita stále trvá. K oživení stylu došlo nečekaně v osmdesátých letech 20. století díky postmoderním designérům např. Robertu Venturi, Hansu Holeinovi a dalším.

Pop Design

Pop se prosadil do designu užitkových předmětů počátkem šedesátých let, kdy se objevil mezi designéry pojem plánované opotřebení, který měl povzbudit průmyslovou výrobu. Plastické hmoty v různých barvách a s možnostmi neotřelého zpracování se staly symbolem hospodářského blahobytu, ještě utvrzované heslem „použij a zahoď“. Pop design zpochybnil všechny zásady dobrého designu a nakonec i moderny, ale položil tím základy postmodernismu.

Post Modernismus

Počátky sahají do 60. let, respektive počátku 70. let, kdy první průkopníci postmoderny zastávali názor, že geometrická abstrakce moderny vedla k odcizení, takže od 70. let zahrnovaly práce amerických architektů opět dekorativní motivy. Jako mezinárodní styl byl akceptován v 80. letech, kdy zdroje jako klasicismus, art deco, konstruktivismus či De stijl byly propojeny s počítačovou grafikou.

Dějiny designu jsou velmi barvité, zejména po druhé světové válce. Z důvodů rozsahu textu není možno zabývat se slavnými jmény jednotlivě, podrobně, jak by si zasloužily. Produkty designu jsou dnes dílem týmů. Rychle se měnící chování spotřebitele, nové trendy vkusu, stupeň technického pokroku a vliv jednotlivých národů se dnes nesmazatelně otiskují do designu, zaměřeného zejména na levnou a masovou možnost výroby. Předmětem zájmu starožitníků a sběratelů starožitností jsou předměty vyrobené do konce 1. poloviny 20. století, větší oblibu si vždy podržely předměty vyžadující ruční práci a individuální postup, i když v posledních letech přišly do módy i průmyslově vyráběné návrhy Bauhausu apod. Moderní design po 2. světové válce není v současnosti objektem zájmu starožitníků, ale jednou, v blízké budoucnosti, se jím beze sporu stane.


Ing. Simona Šustková, prezidentka Asociace starožitníků
Alma Antique, aukční dům Valentinum


zpět na výpis článků