Historie slavnostně prostřeného stolu

Každý majitel starožitného porcelánu a stříbra ví, jak luxusně a krásně vypadá slavnostní stůl prostřený starožitným nádobím. Kvalitní porcelán se dědí z generace na generaci. Pokud ve vaší rodině něco podobného chybí, je možná čas si pár kousků porcelánu či stříbrných příborů pořídit. Na našem trhu se starožitnostmi je to naštěstí stále možné. Stříbrné příbory a stolní nádobí se navíc mohou v budoucnu stát dobrou investicí. Je jen potřeba dobře promyslet, co se vám líbí, a pak už se můžete vypravit na obchůzku po starožitnostech a vybírat. Ceny porcelánových servisů a sad stříbra jsou v Čechách stále ještě výrazně příjemnější, než v cizině.

Jak se vyvíjelo stolování

Většina porcelánového a kovového nádobí, které se dochovalo do dnešních časů, pochází z období od 16. století do současnosti a převažuje nabídka kusů z 19. a počátku 20. století.

Lidé společně stolovali odpradávna, ale stolního nádobí bývalo málo. Používal se často cín, dřevo a keramika. V 16. a na počátku 17. století si hosté pozvaní na večeři s sebou dokonce nosili vlastní lžíce a nože. Až do konce 18. století se vařilo převážně z domácích potravin, maso se nakládalo do soli. Podávalo se na stůl na dřevěném prkénku, které mívalo prohlubeň na sůl. V bohatých domácnostech bylo naprosto běžné stříbro, na stůl se prostíraly velké stříbrné nádoby včetně velkých společných slánek, do kterých se dávala tehdy drahá sůl. Z cínového a stříbrného nádobí se jedlo i pilo, občas se objevovalo benátské sklo. Stříbro, které se právě nepoužívalo, bývalo vystaveno na příborníku jako symbol bohatství rodiny, což se dělá až do dnešních dob.

Díky zámořským plavbám a čilému obchodu na náš kontinent dorazily brambory, fazole a další potraviny. V 17. století se velmi rozvíjela výroba keramiky a do módy přišlo pití kávy, čaje a čokolády, což si vyžádalo celou řadu zcela nových druhů nádob. Z Číny se začalo dovážet jídelní a čajové porcelánové zboží, které v Evropě nebylo.

Ve druhé polovině 17. století se součástí příborů stala vidlička se dvěma hroty, před tím se maso napichovalo špičkou nože, proto se také jídelní nůž mohl nyní zakulatit.

V 18. století začaly i evropské manufaktury vyrábět porcelánové zboží. Stále se výrazně uplatňovalo stříbro, které má úžasné dekorativní schopnosti, a do módy proto přišly i nejrůznější žardiniéry a teriny z tohoto materiálu. Stoly se bohatě dekorovaly figurkami, porcelánovými nebo cukrovími, a nezbytné byly hořící svíce v bohatých svícnech. Stolovalo se způsobem zvaným table a la francaise, kdy se na stůl doprostřed servírovaly pro každý chod nádoby s jídlem a stolovníci mohli obsloužit sebe a své sousedy. Prostíraly se dva hlavní chody. První se skládal z polévky, ryb a masa a druhý ze směsi kořeněných a sladkých jídel včetně masa a ryb. Jídlo bývalo doprovázeno velkým množstvím alkoholu. Hlavní denní jídlo se koncem století podávalo v podvečer a trvalo i několik hodin. Kuchyně bývaly umístěny daleko od jídelny, aby stolovníky neobtěžoval pach, a proto bylo nutné používat nejrůznější ohřívače. I tak jídlo často přicházelo na stůl chladné.

V 19. století přetrvávaly staré zvyky stolování, ale začal se prosazovat i způsob nový, table a la russe, při kterém mísy nebyly umístěny na stole, ale na odkládacích stolcích a jednotlivé chody podávali sluhové. Večeře se postupně začala servírovat až pozdě večer, a proto svůj význam získal oběd a svačina. Stalo se též přijatelným zvykem jíst mimo dům, v restauracích.

Až 20. století zredukovalo počet chodů na rozumnou úroveň. Díky vzestupu techniky, dopravy a rozvoji chladícího a mrazírenského průmyslu se k různorodým potravinám dostaly široké vrstvy obyvatel. Kvalitní porcelán se začal vyrábět velkosériově a dostal se do všech společenských vrstev. Po druhé světové válce z domácností zmizely služky a kuchařky, díky technice se vaření usnadnilo. Došlo také k nevídanému rozvoji restaurací, malých bister a stravování v zaměstnání. Stolování jakoby ztrácelo svou exklusivitu. Naštěstí se ukázalo, že tradiční styl má své místo v koexistenci s novými možnostmi, a tak se lidé ke slavnostním tabulím stále rádi vracejí.

Čajové nádobí a nádobí na kávu

První čaj dorazil do Evropy s holandskou Východoindickou společností počátkem 17. století. Pití čaje rychle stalo módní záležitostí a rituálem, i samotná příprava čaje byla součástí obřadu. Dózy a čajníky musely být estetické i užitně vhodné. První čajové konvice bývaly malé, vyráběly se ze stříbra, keramiky nebo porcelánu. Čaj se zprvu pil z malých porcelánových misek bez oušek a podšálků, které se často kopírovaly ze vzorů dovezených z Číny. Speciální lžičky určené k míchání černého a zeleného čaje se odkládaly na speciální podnos na lžičky. V 17. století přišla do Evropy i káva, která si brzy získala velkou oblibu, a o něco později čokoláda. Misky na velmi drahý čaj bývaly malé, na čokoládu a kávu se vyráběly větší porcelánové šálky. Konvice se používaly ze stříbra a porcelánu, a byly uzpůsobeny danému nápoji. Čokoládová konvice měla odklápěcí víčko, aby se nápoj mohl snadno promíchat. V druhé polovině osmnáctého století se čaj začal pít ze šálků s ouškem a začaly se používat podšálky, čaj byl cenově mnohem dostupnější, a proto se zvětšily i konvice. Tvar i dekor se vždy přizpůsoboval slohu, ve kterém bylo nádobí vyráběno. Stále se používalo velké množství dóz na čaj s úzkým hrdlem a s víčkem. Nádobí na čaj a čokoládu bylo v osmnáctém století hruškovitého tvaru na třech nožkách a populární byly soupravy „tété a tété“ určené pro intimnější chvilky ve dvou, či tzv. „solitéry“, soupravy pro jednoho.

Svícny a ozdobné předměty na stůl

Ke konci 17. století se na stolech objevily první rozvětvené svícny se dvěma rameny. Trojramenné svícny byly běžné v 18. století a 19. století nastolilo módu pěti i víceramenných svícnů. Luxusnější kusy se odlévaly ze stříbra z několika kusů a posléze se pájely, později se stříbrné plátky z úsporných důvodů navinovaly na podklad ze sádry. Dalším materiálem byly různá náhražky stříbra a porcelán. Stavěly se na stoly v pravidelných odstupech. Pro zastřihování knotů sloužily tzv. kratiknoty, speciální nůžky k tomu určené, které měly nejrůznější tvary a dekory. Ozdobné předměty byly nedílnou součástí slavnostní tabule. Důležitá byla „surtout du table“, středová ozdoba stolu. Dekorativní funkce bývala spojená s užitkovou, materiálem bývalo v luxusní verzi stříbro, v levnější verzi porcelán, fajáns nebo zlacená dřevo. Žardiniéry mívaly ramena na svíce, nebo součástí žardiniéry bývaly nádobky na ocet a olej, slánky, cukřenky a kořenky. Koncem 18. století se staly čistě dekorativní záležitostí a ustoupilo se od požadavku funkčnosti. Uplatnily se však další dekorační předměty, porcelánové figurky a košíčky s ovocem a květinami a funkční bohatě zdobené porcelánové a stříbrné drobnosti, jako slánky, nádobky na hořčici, máslenky a mísy na cukrovinky. Barokní a rokokový sloh se otiskly na tvarech i dekorech těchto předmětů, stejně jako na porcelánových servisech. V klasicismu se na stolech objevily rozměrná sousoší zpodobňující antické chrámy, ornamentální květinové zahrady a lovecké výjevy z bílého, glazovaného či neglazovaného porcelánu. Značná obliba alkoholu vyvolávala potřebu chladičů na bílé i červené víno, chladiče na jednotlivé sklenice a zvláštní naběračky na punč.

Příbory

Až v 18. století začalo být obvyklé, že hostitel měl dost příborů pro všechny zvané hosty. Soupravy proto bývaly velké a jednotlivé kusy se objednávaly po tuctech. Kromě základních kusů se začalo vyrábět ve shodném dekoru servírovací náčiní a speciální lžíce na omáčky, moučníky, na nabírání čaje atd. Různé vzory se dají identifikovat podle tvaru, pro určení stáří je však důležitý punc, protože většina vzorů se vyrábí prakticky až dodnes. Výhodou je, že je možné soubory doplňovat. Samostatné rybí příbory se začaly vyrábět až v 19. století.

Během celého 18. století se díky vzestupu střední společenské vrstvy hledala náhražka za stříbro. Asi nejznámější náhražkou bylo sheffieldské plátování, které se začalo používat od poloviny 18. století,při němž se na měděné jádro žárem přitavil stříbrný plát. Další náhražkou byl kov Britannia, slitina anglického cínu, mědi a antimonia. V secesi získaly oblibu cínové výrobky a postříbřené předměty, které vyráběla například firma WMF. Další velmi populární, hojně užívanou náhražkou byl bílý kov zvaný alpacca.

Ve 20. století se tvary i dekory stolního nádobí velmi měnily. Způsobila to hromadná výroba, velká pestrost stravování, nástup význačných designérů do navrhování tvarů a vzorů i větší různorodost používaných materiálů. Někteří lidé si oblíbili moderní vzhled slavnostní tabule, jiní si našli zálibu ve starožitných dekorech a upřednostňují luxusní lesk starožitností. Moderně prostřený stůl na některé z nás působí chladně. Je na každém z nás, u jak prostřeného stolu se bude cítit příjemně.


Ing. Simona Šustková, prezidentka Asociace starožitníků
Alma Antique, aukční dům Valentinum


zpět na výpis článků