Staré mince – sběratelství mincí a jejich cena
Jednou z komodit, které se na trhu starožitností v současné době velmi dobře daří, jsou starožitné mince. Souvisí to patrně s narůstající cenou drahých kovů, ale důležitou roli hraje i to, že sběratelé mincí ve většině případů naprosto přesně vědí, odkud mince pocházejí a jakou mají hodnotu, neboť je to na nich napsáno. Ti, kteří v minulosti mince razili, měli totiž zájem, aby byly uživateli snadno rozlišitelné. Navíc je možné použít k bližšímu určení ceny velmi podrobnou literaturu.
Nejstarší dochovaná zmínka o váženém stříbře je na sumerské tabulce s klínovým písmem z 21. století př. n. l. Jako platidlo se při obchodech využívaly kovové slitky různých tvarů i materiálů (olovo, měď). Tyto slitky se označovaly razidlem na ingoty, podobně jako se dnes puncují drahé kovy. Když pak byla podobná značka použita na část slitku, který byl svou velikostí vhodný pro veřejný obchod, byla na světě první mince. Ty byly zprvu raženy pro potřeby obchodníků a chrámové úřady (předchůdce dnešních bank). Řecký historik Herodotos (5. stol. př. n. l.) připisuje používání mincí z drahých kovů národu Lýdů žijícímu na území dnešního Turecka, což potvrdily vykopávky na počátku 20. století v Efezu. Z období kolem roku 700 př. n. l. se nalezly mince s velmi různorodými motivy, což vede odborníky k domněnce, že si obchodníci zavedli své vlastní mince. Již od počátku si však stát dělal nárok na monopol ražby mincí, což mu přinášelo zisk díky faktu, že mohl vytvářet mince představující vyšší hodnotu, než byla skutečná hodnota slitku drahého kovu, a proto dělal různá legislativní opatření, která nakonec vedla k náhradě slitků mincemi. Díky obrovské říši Alexandra Velikého (2. pol. 4. stol. př. n. l.) zahrnující Asii, Řecko i Egypt se zrodila standardizovaná mince se společnou základní podobou a údajnou hodnotou a ryzostí (ale v různých stylech) s vyraženými symboly označujícími tuto hodnotu, a rozvinul se mezinárodní obchod. Díky kapitulaci perského krále Daria III. se dostalo do oběhu velké množství zlata z jeho zlatého pokladu a mince byly raženy i ze zlata (např. i keltské mince na britských ostrovech). Po rozpadu Alexandrovy říše se území rozpadlo na čtyři územní celky a vznikla série čtyřdrachem (jedna drachma stříbra byla základná peněžní jednotkou a měla hodnotu jedné vyzáblé ovce). Rozvoj mincovnictví lákal od počátku padělatele, takže jednotlivé mincovny označovaly své mince symboly nebo písmeny.
Římanům sloužily za vzor řecké mince, které byly na území Itálie po předchozí kolonizaci jihu a Sicílie Řeky. Podmínky pro vznik nestarších římských mincí nastaly v první polovině 3. stol. př. n. l. Římané zavedli sérii velkých bronzových mincí, která vycházela z dvanáctkové soustavy, ale protože zbytek okolního světa používal desítkovou soustavu, byl tento systém zavržen. Kolem roku 212 př. n. l. zavedli stříbrný denarius, který měl hodnotu deseti bronzových mincí a posléze zavedli aureus, zlatou minci. Tak byl vytvořen systém tří kovů. Mince byly raženy podle toho, jak si to vyžádaly války nebo veřejné práce. Na mincích byly například výjevy z historie Říma. Římské mince začaly obíhat i za hranicemi Říma, např. Keltové zavedli kolem roku 200 př. n. l. zvyk opatřovat okraj mincí dvanácti vruby aby ukázali, že se nejedná o postříbřenou bronzovou minci. Vroubkování se používá od středověku dones jako prevence proti sestřihávání okrajů mincí. Během vlády římského generála Sully mezi lety 83 a 79 př. n. l. se razily mince s jeho jménem, Julius Ceasar nechal razit na mince vlastní podobiznu. Když císař Augustus uznal potřebu obyčejných lidí platit v každodenním obchodním styku drobnými mincemi, dostalo se do oběhu velké množství bronzových mincí. Na reversních stranách mincí se objevovaly postavy bohů a také nápisy, které vyjadřovaly atmosféru tehdejší doby: např. v době ohrožení státu nápis Salus republicae (bezpečnost státu) nebo po uzavření míru FEL TEMP REP (zkratka – šťastné dny opět nastaly). Po přesunu pozice hlavního města do Konstantinopole se nechali vládci zobrazovat na mincích ve zbroji, neboť doba byla plná bojů s barbary, na reversích se objevovaly křesťanské motivy. Za Konstantina Velikého na poč. 4. století byl ražen zlatý solidus, váhově první adjustovaná mince. Ten se též uplatnil v obchodě i měnovém sytému Velkomoravské říše. V posledních dvou stech letech trvání Byzantské říše se zhoršovala ryzost i podoba mincí a když v roce 1453 říše definitivně zanikla, její mincovnictví v podstatě neexistovalo.
V centrální Evropě byli tvůrci prvních mincí Keltové. Počali razit mince podle římských vzorů kolem poloviny 2. stol. př. n. l. a to hlavně ze zlata, ale i stříbra.
Po odchodu římských legií z Británie na poč. 5. stol. n. l. začali místní vyrábět malé nekvalitní bronzové kopie římských mincí a bylo vyraženo i malé množství zlatých mincí. Na jih od Alp se razilo větší množství zlatých mincí v dokonalejším provedení. Na počátku 9. století se na území falcké říše Karla Velikého, která se táhla od Bretaně na Rýn a pod Řím, používaly převážně stříbrné mince – Karolínský stříbrný denár – pečlivě kontrolované úřady co do ryzosti a kvality a roku 864 bylo stanoveno ediktem, že se denár stane standardní měnou v říši. Byla zavedena nová váhová jednotka, karolinská hřivna o váze 430,60 g. Během následujících sta let se denár začal razit v mnoha variantách. V Bavorsku se razilo v Řezně, české denáry byly raženy v Praze od roku 955. Během 11. století nastaly význačné změny. Nová váhová jednotka, tzv. severská marca (asi 216 g) nahradila postupně karolinskou hřivnu. Přinesla váhové zlehčení a zmenšení mincí. V roce 1284 byl v Benátkách vyražen první zlatý dukát, který se stal brzy velmi úspěšným platidlem a rychle se rozšířil do celé oblasti Itálie a Středomoří. V Anglii nechal král Jindřich III. vyrazit v roce 1272 zlaté penny a francouzský král Ludvík IX. zlatou minci s královským erbem ecu (podle slova ecutcheon – heraldický termín pro štít). Obou se však zachovalo pouze několik kusů. Kolem roku 1290 začal francouzský král Filip ve snaze upevnit moc a slávu své dynastie razit sérii překrásných zlatých mincí s motivy právě budovaných gotických katedrál. Ve druhé polovině 13. století se v západní Evropě rozšířily denarii grossi – groše, těžké stříbrné mince, které se využívaly v mezinárodním obchodě. Po vzoru Francie zavedl jako první ražbu nové mince český stát. Stalo se tak v červnu 1300 v Kutné Hoře, kde byla objevena velká ložiska stříbra a zřízena centrální mincovna království. Nová mince, pražský groš, měla na rubu českého lva v opise GROSSI PRAGENSES a záhy se stal vzorem pro ražbu v okolních zemích. Svůj vzhled si zachoval až do roku 1547, i když váhově a kvalitou poklesl.
První zlaté mince v zaalpských zemích nechal razit Jan Lucemburský od roku 1325, nejpozoruhodnější jsou zlaté dukáty Karla IV. s nejstarším portrétním vyobrazením panovníka ve střední Evropě.
Další fázi evropského mincovnictví zásadně ovlivnilo objevení Ameriky v 15. století, odkud se dovezlo velké množství zlata a stříbra, které bylo vrženo do oběhu. Současně došlo k nárůstu těžby stříbra v Evropě, takže v Tyrolsku se začala razit stříbrná mince, která měla při své hmotnosti ve stříbře stejnou hodnotu jako německý rýnský zlatý, takže byla rozměrnější a zrodila se první koruna, které se v německých zemích začalo říkat tolar. Německý název vznikl v českém Jáchymově (Joachimsthal) kde byly stříbrné doly a mincovna, mincím se říkalo thalers (tolary). Právě z tohoto slova se vyvinulo i označení pro americkou měnu – dolar. Až do 16. století se mince vyráběly v podstatě ručně a nedařilo se nijak sjednotit systém evropských zlatých a stříbrných mincí. Po zavedení razicích strojů v 17. století se mince začaly podobat dnešním moderním mincím. Do USA se původně dovážely mince ražené v Evropě, zavedl se desítkový systém a jeho všeobecné rozšíření vedlo k zavedení Latinské peněžní unie v roce 1858, jejímž hlavním opatřením bylo stanovení zlata a stříbra (15,5:1), bylo stanoveno, že se zlaté mince budou razit v ryzosti 900/1000 a že jednotlivé nominály budou mít stejnou váhu a hodnotu, což zajistilo jistou jednotnost amerických a evropských mincí. Anglie přijala decimální systém až v roce 1971. V 19. století došlo ke spojení rakouského mocnářství a Německem do celní unie na principech decimálního systému a tzv. celní libry (500 g) a začaly se razit zlatníky o 100 krejcarech, které byly raženy i jako pamětní mince (příbramský zlatník 1875, kutnohorský dvouzlatek 1887). V roce 1892 přistoupila Rakousko-Uhersko na tzv. korunovou měnu krytou zlatem, kde se základní jednotkou stala koruna. Tu převzalo z následnických zemí pouze Československo. Pro první mince angažovalo významné umělce, např. O. Španiela a O. Gutfreuda, první papírové bankovky navrhoval Mucha a Švabinský. Československé poválečné mince jsou považovány za jedny z nejhezčích v Evropě.
V tomto textu není možno obsáhnout ani malý zlomek bohatství, které mince skrývají. Jejich krása však uchvacuje sběratele natolik, že se pro ně sběratelství mincí stává celoživotní vášní.
Ing. Simona Šustková, prezidentka Asociace starožitníků
Alma Antique, aukční dům Valentinum
